Po smrti Gheorghe Gheorghiu Deje se postu generálního tajemníka strany ujal Nicolae Ceausescu. Na první pohled se zdálo, že by tuhá diktatura mohla trochu roztát.
Ceausescovu éru lze poměrně úspěšně rozdělit na dobu před návštěvou Číny a po ní. V prvních letech vlády šikovně balancoval mezi Sovětským svazem a Spojenými státy. Sovětský svaz podobně jako Tito v Jugoslávii a Hodža v Albánii neuznával jako svrchovanou moc. Rozkol způsobil i Chruščovův plán "socialistické dělby práce" ze začátku 60. let., kdy zaostalé a na zemědělství orientované balkánské státy měly produkovat potraviny pro zbytek RVHP. Rumunsko disponující značným nerostným bohatstvím se proti plánům tvrdě ohradilo, následkem čehož v průběhu 60. let rapidně klesl podíl obchodu s SSSR. Ceausescu dokonce v polovině 60. let pozastavil působení Rumunska ve Varšavské smlouvě. Jako jediný vrcholný představitel východního bloku odsoudil sovětskou invazi v Československu. Po nebývale úspěšném projevu z balkónu sídla Rumunské komunistické strany 21. srpna 1968 byla jeho hvězda na vrcholu jak doma, tak na zahraniční scéně. Západ v něm viděl "svého" člověka na druhé straně barikády, čímž si mazaně zajistil, že Rumunsko nebude po Českoslovenku další na řadě. Do Bukurešti dokonce přiletěl Richard Nixon na svoji první návštěvu ve funkčním období. Mezitím Ceausescu stíhal hasit situaci na východě prohlášeními, že přátelství mezi Rumunskem a Sovětským svazem je neochvějné. Přes veškeré úspěchy zahraniční politiky a podporu prostého lidu doma však v prvním období vlády ještě, lidově řečeno, nepřerostl sám sebe jako se to stalo v pozdějších letech. Jeho vize byly velkolepé, ale často prosazované pod heslem "účel světí prostředky". V plánu byla rozsáhlá industrializace a urbanizace. Převážně zemědělské Rumunsko se mělo stát plně soběstačnou průmyslovou velmocí. To bylo v přímém rozporu se sovětskými plány. Mnohé se i díky štědré podpoře Západu podařilo a v polovině 70. let na tom Rumunsko nebylo vůbec špatně. Ceausescu si totiž hojně napůjčoval od západních zemí, které ochotně poskytovaly prostředky, protože získaly dojem, že je prozápadně orientovaný a pokoušely se způsobit rozkol ve Východním bloku.
Na přelomu 60. a 70. let bylo Rumunsko nejliberálnějším státem RVHP. Řetěz se ale pomalu utahoval. Ceausescu byl přesvědčen o tom, že klíčem k úspěchu je populační růst, který zajistí mladou pracovní sílu. Zakázal potraty i antikoncepci a velmi zkomplikoval rozvody. Uvědomělá rumunská rodina měla mít v ideálním případě čtyři děti. Kdo se nemohl, nebo nechtěl starat, mohl dítě odevzdat státu, který z něj vychová správného socialistického občana. Realita kulhala na obě nohy a když se po roce 1989 provalila otřesná situace v rumunských sirotčincích, šokovalo to celý svět.
V roce 1971 navštívili Ceausescovi Čínu a Severní Koreu. Kult osobnosti Mao Tse Tunga a Kim Ir-Sena je oslnil. V té době už začínala Elena pracovat na svojí vědecké kariéře. Přestože byla téměř bez vzdělání, sbírala jeden akademický titul za druhým doma i v zahraničí. Jelikož byla velmi ctižádostivá, učarovalo ji, kolik pozornosti se dostává manželce Mao Tse Tunga. Záhy po návratu z cesty po Asii si pro sebe začala ukrajovat čím dál více veřejného zájmu a pečlivě budovat kult "matky národa".
Cesta byla pro oba Ceausescovi velkou inspirací, která odstartovala budování kultu osobnosti, jaký Evropa ještě neviděla. Ve finální podobě v sobě smísil asijské bezmezné uctívání s odkazem rumunské monarchie. Za jeden z vrcholů se považuje okamžik, kdy se Ceausescu v roce 1974 nechal uvést do nově ustanovené pozice prezidenta. Objevil se tehdy v parlamentu se šerpou v národních barvách a žezlem. Srovnání s korunovací rozhodně není přehnané. V té době byli Ceausescovi na vrcholu. Samozřejmě za doprovodu všeho, co k tomu v socialistickém státě patřilo a co známe v mnohem skromnějších poměrech i z našich končin. Plamenné projevy v obklopení pionýrů, ohromné manifestace, průvody a oslavy. To vše v nevídaném měřítku, které překonalo i zbožňování Hitlera a Stalina. Nicolae Ceausescu se bez skurpulí nechával srovnávat Ceasarem, Augustem i Lincolnem. Kupodivu si byl vědom toho, že je ošklivý, horko těžko se zbavil koktání, není dobrým řečníkem a se svým znevýhodněním neustále bojoval. Jak mu začalo vládnutí přerůstat přes hlavu, přidal se chorobný strach z bakterií a úzkostná péče o veřejný obraz. Nikomu nepodával ruku a udržoval kolem sebe téměř sterilní prostředí. Na státní návštěvy s sebou bral nejen kuchaře, ale i ochutnavače. Děti se kterými se čas od času vítal a objímal musely projít přísnou zdravotní prohlídkou. V televizi se nikdy nesměl ukázat jak jí, pije, či pokašlává. Všechny fotografie jeho i Eleny byly retušovány. Měla vzniknout dokonalá iluze nadčlověka.
Na začátku 80. let se rozhodl, že by měl zhmotnit svůj odkaz a zanechat národu monument, který ho bude připomínat na věčné časy. Tak se zrodil plán Paláce Parlamentu v Bukurešti. S tím, že na jím vyhlídnutém pozemku už někdo stavěl si příliš hlavu nelámal. Za oběť padla celá jedna čtvrť, mnoho kostelů i starobylých domů. Budování po Pentagonu druhé největší stavby na světě přerušila až Ceausescova poprava. Lid se tak z paláce už nestihl radovat a hlavně mu v průběhu 80. let přestávalo být do skoku. Západní země začaly požadovat splácení astronomických dluhů a Ceausescu se rozhodl, ze je do konce 80.let opravdu splatí. Nakonec se mu to pár týdnů před smrtí podařilo, ale cena byla obrovská. Opasky si samozřejmě utahovalo běžné obyvatelstvo a naše fronty na banány proti tomu byly velmi slabý odvar.
Fronta na maso
Byl zaveden plán výživy a přídělový systém pod záminkou zlepšení zdraví obyvatel, které se prý přejídalo. Omezilo se veřejné osvětlení a nakonec i dodávky elektřiny a tepla. V kombinaci se všudypřítomnou tajnou policí Securitate, u které měl údajně každý Rumun svůj spis, vznikla všudypřítomná atmosféra strachu a zmaru. Režimu, který přerostl a vyčerpal sám sebe však pomalu zvonila hrana.
Rumunská revoluce byla z těch v roce 1989 poslední, zato nejdivočejší. Protesty začaly 16. prosince v Temešváru, který měl pověst odbojného města, kam se údajně i sám Ceausescu bál jezdit. Demonstrace propukly na podporu maďarského pastora Laszlo Tokese, který měl být vystěhován v návaznosti na otevřenou kritiku režimu. Režim se snažil protesty pomocí Securitate i armády potlačit, ale plamen byl zažehnut. Během dvou dnů se revoluce rozšířila do zbytku Rumunska. Ceausescovi žijící mnoho let mimo realitu již nebyli schopni vyhodnotit vážnost situace a bez obav odjeli 18.prosince na státní návštěvu do Teheránu. Kupodivu nežádali o azyl, ale 21.prosince se vrátili do země, která se jim doslova rozpadala pod rukama. Na stranu demonstrantů se pomalu přidávala i armáda. Ceausescu se 22. prosince ještě pokoušel ujišťovat z balkónu Ústředního výboru strany obyvatelstvo o tom, že "cesta rumunského lidu ke komunismu je jistá a .neotřesitelná".
Byl však přehlušen davem. Překvapený a zmatený prchnul společně s Elenou před zraky celého národa ve 12:08 helikoptérou přistavenou na střechu budovy. Cesta ke svobodě byla volná. Ještě týž den byli Ceausescovi poblíž Targoviště dopadeni. O tři dny později, 25. prosince 1989 byli po krátkém procesu odsouzeni k smrti a zastřeleni na dvoře budovy, kde se proces konal. Poprava diktátora značně narychlo a bez řádného procesu vrhla první stín na rumunskou revoluci a podnítila obavy mezinárodního společenství o rumunskou cestu k demokracii.
Divoká 90. léta probíhala v Rumunsku ve stejném duchu, jako u nás. Jen to měřítko korupce, podivných privatizací, inflace a dalších nešvarů bylo větší. Inu velká země. Navíc oproti té naší, kde jsme kočkování se slováky vyřešili víceméně elegantně, je Rumunsko opravdu mnohonárodnostní. Dohánění západu bylo samozřejmě pomalejší, než se zdálo z kraje 90. let, kdy měl každý velké oči. Ale i to známe důvěrně. Nakonec se snad podařilo chytit dech a Rumunsko vstoupilo v roce 2004 do NATO, kde je velmi aktivní. V roce 2007 vstoupilo spolu s Bulharskem do Evropské unie a mohlo začít využívat rozvojové fondy. Na to, kolik se toho z evropských peněz využilo a kolik vypařilo se názory různí. Pokud vezmeme v potaz počet cedulí s modrým znakem u stavenišť, tak je jich požehnaně. Těžko říct, zda by Rumunský stát investoval tolik do oprav silnic, stavby dálnic, zdvojkolejňování koridorů a oprav kostelíků. Rumuni, se kterými jsme mluvili se tvářili poměrně proevropsky a vkládali do Unie naději, že se konečně budou mít líp. Přece jen jsou blízko Rusku, hodně daleko od Bruselu, investice jsou tam vidět a už by si to konečně zasloužili.
První revoluční vlna se převalila přes Valašsko v roce 1821. Jejím vůdcem byl nepříliš významný bojar Tudor Vladimirescu. Povstání bylo v první řadě namířeno proti Řekům, kteří vykupovali valašské produkty za nižší ceny, než by za ně bývali dostali na západě. Vladimirescu se sice stal pánem Bukurešti, ale v podstatě jedno zlo nahradilo druhé. Rolníci dál platili vysoké daně, ale statkáři byli osvobozeni. Rumunskem se rychle šířily myšlenky Velké francouzské revoluce. Díky příbuznosti rumunštiny a francouzštiny odjížděli bojarští synové často studovat do Paříže. Odtamtud přiváželi díla Voltaira, Rousseaua a Montesquiena. Intelektuálové z Bukurešti a Jasů často jezdívali do Francie a hojně se inspirovali ve všech aspektech života. Rumunská města se během dvaceti let zcela změnila. Obyvatelé odložili osmanské "východní šaty" a začali se oblékat podle vídeňské a petrohradské módy. Bojaři začali ve velkém pěstovat pšenici a posílali plně naložené čluny proti proudu Dunaje na západ. Zpátky se vracela spousta západního zboží - nábytek, doutníky a látky. V prostředí dramatických společenských změn se zrodila myšlenka společného občanství pro občany Valašska a Moldávie. Spolu s ní přišla idea rumunské národnosti na základě společného kulturního dědictví. V revolučním roce 1848 došlo k pokusu o převrat i v Rumunsku, nicméně nebyl úspěšný a snahy o sjednocení ve společném státě s centrem v Bukurešti zastavilo rozhodnutí Centrálních mocností.
Karel I., zdroj: Wikicommons
Po neúspěšné revoluci bylo Valašsko i Moldávie nadále pod osmanskou nadvládou a zatížené vysokými daněmi. Snahy o autonomii sílily a v roce 1859 si obě knížectví zvolila společného domnitora - Alexandra Ioana Cuzu. Tím vznikla Spojená knížectví Valašska a Moldávie, která byla oficiálně posvěcena o tři roky později. Cuza zavedl mnohé reformy. Znárodnil rozsáhlé pozemky Rumunské pravoslavné církve jako pojistku odluky církve od státu. Zavedl moderní zákoník inspirovaný francouzským a pruským právem, který umožňoval jako nejtvrdší trest nucené práce. Trest smrti a jakákoli krutost byly zakázány. Zemědělská reforma inspirovaná Napoleonem III. mu však zlomila vaz a v roce 1866 byl sesazen. Po rumunském "pročesávání Evropy a hledání volných princů" byla knížecí koruna nabídnuta Karlovi z rodu Hohenzollern-Sigmaringen, který přijal. Do Rumunska se vydal inkognito vlakem, leč na hranicích koleje končily, takže dál pokračoval vozem. V Bukurešti ho přivítaly bouřlivé ovace. Následná Rusko-turecká válka v letech 1877-1878 přinesla Rumunsku nezávislost na Osmanské říši a 10. května 1882 bylo vyhlášeno Rumunské království. Karel byl korunován králem jako Karel I.
Velké Rumunsko , zdroj: Wikicommons
Přestože tomu rodinné vazby na Prusko nenasvědčovaly, vstoupilo Rumunsko v srpnu 1916 do 1.světové války na straně Dohody. Zpočátku se rumunům podařilo obsadit velkou část Sedmihradska, později se však situace obrátila a Ústřední mocnosti obsadily skoro celé Rumunsko. To bylo nucené podepsat mír s Německem, protože nebylo schopné ve válce pokračovat. Po válce se k Rumunskému království připojilo Sedmihradsko s Banátem, Bukovina a Besarábie. Vzniklo tak meziválečné Velké Rumunsko, které bylo liberální konstituční monarchií. Pod vlivem vzestupu nacionalismu a fašismu ve zbytku Evropy se však situace začala na konci 30. let dramaticky měnit. V roce 1937 získala ve všeobecných volbách 15% fašistická Železná garda, což byl začátek přerodu v monarchistickou diktaturu pod vládou Karla II., který zrušil parlamentní systém. Přesto si Rumunsko drželo v 2. světové válce velmi dlouho neutrální pozici. V roce 1940 země ztratila Severní Besarábii a Bukovinu a Karel II. byl nucen abdikovat ve prospěch svého syna Michala a odejít do exilu.
Ion Antonescu, zdroj: Wikicommons
Michal I. byl korunován 6. září 1940. Fakticky neměl téměř žádné pravomoci a nejvlivnějším mužem ve státě byl samozvaný Vůdce (Conducător), předseda vlády a Železné gardyIon Antonescu. Pod jeho velením se prohloubila spolupráce mezi Bukureští a Berlínem. Rumunsko přistoupilo na stranu Osy v listopadu 1940 a ze všech německých spojenců se angažovalo na východní frontě nejvíce a to jak při operacích v Černém moři, tak na zemi i v leteckých bitvách. Antonescu byl také odpovědný za životy přibližně 400 000 besarabských, ukrajinských a rumunských Židů a Romů. Přesto je relativně atypickým představitelem nacismu, protože upřednostňoval spíše majetkové perzekuce a narozdíl od zbytku nacistické Evropy odmítl Konečné řešení židovské otázky. V konfrontaci s obrovskými ztrátami na Východní frontě se v roce 1944 Antonescu neprůkazně pustil do jednání se Spojenci. Nebyl však dostatečně rychlý, aby zabránil opozici, která se utvořila kolem Michala I. v plánování a uskutečnění převratu. V srpnu 1944 byl Antonescu zatčen, krátce internován v Sovětském svazu a poté navrácen do Rumunska. Tam už ho čekal jen lidový soud a poprava.
Michal I., na svatbě prince Williama
Rumunsko tak přešlo na stranu Spojenců a Michal I. byl opět na krátký čas plnohodnotným vládcem. Byl vyznamenán Harrym Troomanem i Stalinem, ale nad jeho panováním se pomalu stahovala mračna. V roce 1945 se vlády ujala Komunistická strana Rumunska. Následujícího roku byl poslední král za Železnou oponou se zbraní u hlavy donucen abdikovat. Brzy na to se uchýlil do Londýnského a později Švýcarského exilu. Návrat mu byl umožněn až v roce 1992 a dnes žije střídavě v Rumunsku a Švýcarsku. V den královy abdikace 30. prosince 1947 byla vyhlášena Rumunská socialistická republika. Zdálo se, že začíná budování lepších zítřků. Ve skutečnosti si rumuni od diktatury na dlouho neoddychli. Nacistickou perzekuci vystřídala stalinistická v čele s generálním tajemníkem Komunistické strany Rumunska Gheorge Gheorgiem Dejem. Syn z chudé dělnické rodiny si kádrový profil vylepšil tím, že byl za Antonescovy diktatury vězněn v koncentračním táboře za účast na komunistickém pochodu železničářů. Podařilo se mu však utéct a dál úspěšně působit ve Straně.
Dunajsko-černomořský kanál, zdroj: Wikicommons
Když se v roce 1947 dostal k moci zahájil stalinistické čistky při kterých svému sovětskému vzoru zdárně šlapal na paty a občas ho i překonal. Nechal vybudovat několik pracovních táborů, kam internoval nejprve předválečné podnikatele, duchovní a inteligenci a pokračoval rolníky. To vyvolalo obzvláště na venkově vlnu odporu. Formovaly se ozbrojené partyzánské skupinky, které se skrývaly v lesích. Docházelo k povstáním a přestřelkám s tajnou policií - Securitate. Největším Dejovým projektem bylo zahájení stavby Dunajsko-Černomořského kanálu v roce 1949, který zkrátil trasu z města Cernavoda do černomořského přístavu v Constantě z původních 400km na 64. Západ sí lámal hlavu se strategickým využitím kanálu a Rumunsko se chvástalo spoluprácí mezi národy. Ve skutečnosti vyrostl u městečka Cernavoda gigantický pracovní tábor a režim měl kam odkládat nežádoucí občany. V roce 1952 provozovala vláda pod zástěrkou "Pracovních zdrojů ministerstva vnitra" 14 táborů, ve kterých držela 19 000 vězňů, 20 000 civilních pracovníků a 18 000 "dobrovolných branců". V roce 1951 se zoufalý vězeň v jednom z táborů Dunajsko-černomořského kanálu vrhnul proti ostnatému drátu a byl zastřelen. O incidentu referovala BBC, CNN a další západní stanice. Bylo zahájeno vyšetřování, aby se režim zbavil odpovědnosti. Brzy poté zemřel Stalin, SSSR přestal Rumunsko podporovat a stavba kanálu byla na dlouhá léta zastavena. Po odhalení Stalinova Kultu osobnosti začal Dej oscilovat mezi východem a západem. Navázal diplomatické vztahy se západní Evropou i USA a položil základy relativně nezávislé pozice Rumunska ve východním bloku. Represe přesto neustávaly a jeho režim byl daleko tvrdší, než v jiných "lidových demokraciích" včetně Titovy Jugoslávie. V březnu 1965 Gheorge Gheorghiu Dej zemřel na rakovinu. Vlády se ujal sedmačtyřicetiletý Nicolae Ceaușescu a Rumuni zas doufali, že bude líp..
Podoba Rumunska jak jí známe dnes je výsledkem poválečného uspořádání Evropy. S dělením na historické regiony Valašsko, Moldávie a Sedmihradsko se však setkáváme dodnes.
Rumunsko v na počátku 17. století, Zdroj: Wikicommons
Sedm hradů na půli cesty mezi křesťanskou Evropou a Osmanskou říší
Transylvánie, v překladu Země za lesy je nám pravděpodobně nejznámější díky hraběti Drakulovi.Ten je dnes nejvýraznějším transylvánským vývozním artiklem, ač místní z toho prý nadšení nejsou. Rozkládá se na západě Rumunska a v současnosti pod ní spadají i regiony Banát, Krišana a Maramureș.
Po porážce dáckého krále Decebala se zde nacházely římské osady, například Napoca (odtud Cluj-Napoca) a Apulum (Alba Iulia). Poté se tudy prohnali Vizigóti, Hunové, Avaři, Slované a na konci 10. století území dobyli Maďaři pod vedením uherského krále Štěpána I. Svatého. Až do roku 1526 tak byla Transylvánie autonomním knížectvím pod nadvládou Uherského království. Název Sedmihradsko - Siebenburgen je odvozen od sedmi hradů, které zde založil Řád německých rytířů. V roce 1211 pozval řádové bratry do Transylvánie uherský král Ondřej II. Nabídnul jim území Burzenlandu (jihovýchod Sedmihradska), kde měli bojovat proti Kumánským nájezdníkům, zalidňovat zdejší kraje a hlásat velikost Uherského království. Odměnou jim byla částečná autonomie a právo razit mince. Jejich působení nebylo dlouhé, ale o to více toho stihli. Založili oněch sedm hradů, které dodnes připomíná sedm věží s cimbuřím v sedmihradské erbu. Jsou to Herrmannstadt (Sibiu), Kronstadt (Brașov), Bistritz (Bistrița), Schäßburg (Sighișoara), Mühlbach (Sebeș), Broos (Orăștie) a Klausenburg (Cluj-Napoca). Zdejší pustiny zalidnili pomocí saského obyvatelstva, které sem pozvali. Sedmihradští sasové začali brzy udávat směr a rumuni se na dlouhá staletí stali občany druhé kategorie ve své vlastní zemi. V roce 1225 byli Němečtí rytíři neslavně vyhnáni, neboť král zjistil, že ho chtějí za pomoci papeže zbavit moci a založit Řádový stát. O rok později je velmi neprozřetelně pozval Konrád I. Mazovský do Polska, kde měli chránit prusko-mazovské pohraničí před nájezdy pohanů. O osm let později byl na světě dobře organizovaný a značně rozpínavý Německý řádový stát a trvalo dalších 200 let, než se s ním Evropa vypořádala. Česká republika se v jistém slova smyslu nevypořádala dodnes a dlouhá léta vede spor o hrad Bouzov.
Mapa Transylvánie z roku 1609
Balkán byl nárazníkovým pásmem mezi Osmanskou říší a Evropou, takže boj s Turkem se zde táhne dějinami jako červená nit. V Sedmihradsku 15. století se jako jeden z mála dokázal nájezdům ubránit Jan Hunyády, který neváhal okoukat západní novinky a osvojil si husitský způsob boje. Okolní země se staly útočištěm nejednoho českého kališníka a "Hnutí husitské se rozšířilo na území rumunském mezi nižšími vrstvami a nabylo tak povahy hnutí lidového jako v zemích českých. Tak husitské hnutí zapustilo mnohem silnější kořeny, než v sousedním Německu a Polsku a nepodařilo se žádnému inkvizitorovi 15. století zhubiti husitské hlavy ani v Sedmihradsku, ani v sousedním knížectví Moldavském." Jeho vítězné tažení ukončila až Třetí bitva na Kosově poli, kde byl poražen. Dalším historickým mezníkem byla bitva u Moháče, která se udála v roce 1526. Nužno dodat, že v té době jak Českému, tak Uherskému království vládl Ludvík Jagellonský, který padl. Na český i uherský trůn tak nastoupili Habsburkové a Sedmihradské knížectví se stalo vazalem Osmanské říše. Na konci 17. století připadlo Sedmihradsko Habsburské říši, pod kterou spadalo až do konce 1. světové války, kdy se připojilo k nezávislému Rumunsku.
Osmanská expanze, Zdroj: Wikicommons
Valaši, Velšané a Vlaši
Valašsko v Norimberské kronice, 1493
Historické Valašsko se rozkládá na jihovýchodě Rumunska. Ohledně původu slova "Valach" existují minimálně dvě teorie. Podle jedné hledali po vpádu Slovanů původní dáko-románské a thráko-románské kmeny útočiště v horách na jihovýchodě Balkánu. Jejich potomci byli známi jako Walachi. Podle druhé teorie je termín odvozený od gótského slova Valha znamenající cizí. Ostatně s Velšany, Valachy a Vlachy se setkáváme po celé Evropě. Kusé středověké zkazky mluví o "divokých bojovnících ze severu" a "uherských nevěřících". Valašský odpor pocítil na vlastní kůži dokonce i Fridrich Barbarossa, když se s nimi střetl při tažení do Svaté země u srbského Niš.
Valašské knížectví vzniklo v polovině 14. století díky Besarábovi I. Valašskému, zakladateli dynastie Besarábů, která se udržela až do 17. století. Do počátku 16. století bylo Valašsko formálně závislé na Uherském království, přičemž platilo tribut Turkům. Po osudné bitvě u Moháče se mince otočila a stalo vazalem Osmanské říše stejně jako Sedmihradsko. Od konce 18. století bylo několikrát okupováno Ruským impériem, čemuž učinila přítrž až ruská porážka v Krymské válce. Tím se Valašsku naskytla jedinečná příležitost a spolu se sousední Moldávií vyhlásilo v roce 1859 Spojená knížectví Valašska a Moldávie, která se stala základem pro Rumunský stát založený o dva roky později.
Moldávie není Moldavsko
Moldávie za vlády Bogdana I.
Moldávie leží na severovýchodě Rumunska mezi Karpaty a řekou Dněstr. Je součástí Rumunska, Moldavska a Ukrajiny. Území bylo od roku 1276 v područí Mongolů, avšak mongolský vliv v průběhu času slábnul a v polovině 14. století se zde pod vlivem Uherska zformovalo Moldavské knížectví. Jeho účelem bylo tvořit bariéru mezí Tatary a Uherským královstvím. Knížectví se však velmi brzy postavilo uherské nadvládě a stalo se nezávislým pod vládou Bogdana I. Nezávislost vydržela 130 let, přesněji do roku 1489, kdy Moldávie balancující a bránící se agresi Polska, Uherska i Osmanské říše nakonec padla pod Osmanskou nadvládu.
V roce 1792 si Ruské impérium uzmulo část Moldávie na východ od řeky Prut. Historická hranice se zachovala do současnosti, kdy řeka tvoří hranici mezi Rumunskem a Moldavskem. V roce 1829 získala Moldávie od Osmanské říše samosprávu a o 30 let později spojila území na západ od řeky Prut s Valašskem, aby vytvořila základ pro nezávislé Rumunsko. Oblast na východ od řeky Prut čekala ještě bouřlivější historie. Od roku 1792 byla součástí Ruska jako Besarábie, po 1. světové válce navrácena Rumunsku a v roce 1940 opět okupována Ruskem, aby následující rok připadla Rumunsku a v roce 1944 byla s konečnou platností připojena k Sovětskému svazu. Severní a jižní Besarábie se stala součástí Ukrajinské SSR a centrální část byla sloučena s Podněstřím, přičemž vznikla Moldavská SSR, ve které Sovětský svaz dbal o probouzení národní identity Moldavanů.
Stručná historie Podněstří
Po rozpadu Sovětského svazu získala Moldavská SSR samostatnost, čímž vzniklo Moldavsko. Obyvatelé v referendu v roce 1994 navzdory očekávání odmítli spojení s Rumunskem. Úředním jazykem je moldavština, která bývá považována za archaický dialekt rumunštiny. Až do konce 20. století se používala cyrilice. Součástí Moldavska je však i od sovětského stolu připojené Podněstří, kde byly ruské vlivy ještě daleko silnější, než ve zbytku Moldavské SSR a většina obyvatel mluvila rusky. Odtržení Moldavské SSR od Sovětského svazu většina států uznala. Samostatnost Podněstří však uznávají jenom separatistické republiky Abcházie, Jižní Osetie a Náhorní Karabach. Na mnoholetý zamrzlý konflikt tak bylo zaděláno. Nad Podněstřím dnes drží ochrannou ruku Rusko a v Tiraspolu funguje jediná komunistická vláda na světě. Vydává vlastní doklady i peníze, disponuje armádou, soudní i zákonodárnou silou a řešení je v nedohlednu.
